Léčba a prevence artrózy

Artróza (osteoartróza, arthrosa): je onemocnění charakterizované úbytkem kloubní chrupavky synoviálního kloubu. Jde o jedno z nejčastějších kloubních onemocnění. Z klasifikace nemoci vyplývají i rizikové faktory jejího vzniku. Zde je zásadní omezit vliv stavů, které mohou v budoucnu rozvoj osteoartrózy urychlit.

Rizika vzniku

Hlavními riziky vzniku artrózy lsou především úrazy, abnormální anatomické poměry (vrozené vykloubení kyčle, hypermobilita, rozdílná délka končetin a tedy asymetrická zátěž aj.), choroby s ukládáním krystalů (dna). To jsou případy artrózy sekundární (tedy jako následek jiného stavu). Není-li možné takový stav identifikovat, hovoří se o artróze primární.

Děje v kloubu

Pro pochopení možností prevence i léčby je praktické vědět, co se děje uvnitř. V synoviálním kloubu je mezi dvěma kloubními plochami pokrytými chrupavkou dutina s kloubní tekutinou. Vlastní kloubní štěrbinu pak zpravidla po okrajích kloubních ploch uzavírá kloubní pouzdro, které ho zpevňuje.

Chrupavka nemá vlastní cévy. Její výživa probíhá právě prostřednictvím kloubní (synoviální) tekutiny. Buňky chrupavky tvoří mezibuněčnou hmotu (proteoglykany a kolagenní vlákna), která činí tkáň pružnou a odolnou k mechanické zátěži. Mezi buňkami jsou tak relativně velké vzdálenosti, které musí živiny překonat prostou difuzí – volným prostupem molekul.

Chrupavka a její funkce

Kloubní chrupavka plní 2 základní biomechanické funkce. Zaprvé snižuje tření kloubních ploch, zadruhé je velmi účinným tlumičem nárazové energie. Osteoartróza se pak rozvíjí v případě, ze je zátěž příliš vysoká, nebo je chrupavka méněcenná (vrozeně nebo po jiném onemocnění). Z logiky věci pak plyne důraz na snížení hmotnosti, úpravu pracovních podmínek, případně charakteru vykonávané práce apod. (artróza přednoží u baletek nebo ramen řidičů autobusů).

Degenerace a pohyb

Jakékoli poškození tkání se má tendenci hojit, k čemuž ovšem potřebuje zvýšený přísun živin. Protože chrupavka nemá vlastní cévy, dostávají se všechny potřebné látky do chrupavky a naopak odpadní látky ven pomalu. Volnému prostupu molekul může výrazně napomáhat pohyb kloubní tekutiny a mechanické „masírování“ chrupavky pohybem kloubu, které tak působí jako nespecifické čerpadlo nitrokloubní, potažmo mezibuněčné tekutiny.

Proto je při degenerativním kloubním postižení chrupavky – artróze – tak důležitý pravidelný, plynulý pohyb. Je lhostejno, jde-li o pohyb aktivní, nebo pasivní, prováděný jinou osobou – fyzioterapeutem. Každý nemocný by se měl podle lokalizace onemocnění (kolena, kyčle, páteř) naopak vyvarovat asymetrické zátěže (tenis, golf aj.), prochlazení hybného aparátu a sportovních aktivit s prudkými pohyby, náhlou změnou směru pohybu (odbíjená, kopaná, košíková, skoky, squash aj.). Vhodné jsou naopak chůze, turistika, plavání, kde je pohyb opakovaný, plynulý a symetrický. I zde však platí pravidlo nepřetěžování.

Pružnost chrupavky je dána zastoupením určitých typů kolagenu. Ten se však tvoří za vývoje a po každém hojení poškozené chrupavky bývá nahrazován „univerzálním“ kolagenem, který nedosahuje jeho mechanických kvalit. To vede při stejném objemu zátěže jako u zdravého jen k dalšímu poškození a vzniku bludného kruhu. Následkem přetěžování je neadekvátní přenos sil na přilehlou kost, okolní vazy, svaly a jejich úpony.

Sterilní zánět

Nespecifickou reakcí organismu na zátěž je sterilní zánět, který může u kosti vést k její novotvorbě na okraji kloubních ploch. Kost se vlastně snaží rozložit váhu na větší plochu a vznikají tak kostní návalky (osteofyty), které dále mohou svou přítomnosti „řezat“ a dráždit okolní struktury s rozvojem typického příznaku osteoartrózy – bolesti. Ta je zprvu závislá na zátěži kloubu a je výraznější po začátku pohybu, tzv. startovací bolest. Postupně se rozvíjí otok a omezení rozsahu pohybu. Klid vede k úlevě obtíží, ale po odpočinku pak následuje ztuhlost trvající zpravidla do 15-30 minut. Bolesti mohou vyzařovat i do jiných oblastí a pacient tak může při artróze kyčle přijít se stížností na bolavé stehno, bok, nebo koleno.

Osteoartróza a páteř

Specifickou lokalizací je postižení páteře. Onemocnění probíhá pod obrazem poškození obratlového těla (spondylóza), meziobratlových kloubů (spondylartróza) a meziobratlových plotének (diskopatie). Jakkoli vydrží chrupavka velkou zátěž na tlak, jedná se o zátěž s plynulým, kontinuálním nárůstem, nikoli nárazového charakteru. Chrupavce naopak neprospívá zátěž torzní (krut) a smyková (posun), což se v praxi dobře vysvětlí na meziobratlové ploténce. Ta není typicky kloubní chrupavkou, kterou postihuje artróza, ale popsané jevy zde lze dobře pochopit. Při otáčení páteře se uvnitř ploténky děje totéž, jako když se ždímá ručník. Každý ví, co se stane s ručníkem, pokud ho mnohotisíckrát vyždímu. Poruším a posléze potrhám vlákna uvnitř. Ploténka a vlastně jakákoli jiná chrupavka se také poškodí. Jako živé tkáně se ale mohou hojit a napravovat tak poškození. Jak bylo uvedeno výše, chrupavka nemá za normálních okolností cévy, a tak probíhá každé hojení a reparace nesmírně pomalu v řádek několika týdnů, navíc má každá oprava své limity, něco se už pochopitelně napravit nikdy nedá a vzniká pouze méněcenná jizva. Rozvoj osteofytů má také svá specifika (přemosťující osteofyty, stenóza páteřního kanálu aj.), na ty ale odkazuji v příslušné kapitole.

Diagnóza – a co dál?

Pro diagnózu artrózy je zásadní popis obtíží (anamnéza) a rentgenové (RTG) vyšetření. To dělí v zásadě kloubní postižení velkých kloubů na stupně I-IV, kde stupeň I je nejlehčí a stupeň IV představuje prakticky zaniklou kloubní štěrbinu s nemožností pohybu.

Prevencí je především zmírnění nebo odstranění známých rizikových faktorů – léčba vrozené dysplazie kyčlí u dětí, prevence obezity, dostatečné doléčení úrazů pohybového aparátů, vhodné pracovní zařazení i ergonomická úprava pracoviště, věku odpovídající pravidelný pohybový režim.

Vlastní léčba je především symptomatická, tedy mírní příznaky. Užívají se léky proti bolesti pro místní i celkové použití, přípravky ovlivňující stav kloubní chrupavky a preparáty tlumící zánět, je-li přítomen. Studiemi bylo opakované prokázáno, že největší léčebný efekt mají pacienti, kteří současně užívají kloubní preparáty a cíleně pravidelně cvičí. V pokročilejších stádiích je vhodné sledování nemocného u specialisty ortopeda nebo revmatologa, kteří mohou případně navrhovat (indikovat) komplexní lázeňskou a případně operační léčbu s umělou náhradou postiženého kloubu. To často vede k výraznému ústupu bolestí (již nemá co bolet) a zvýšení hybnosti kloubní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *